Wednesday, December 08, 2021

O trendech ve výchově

Přinášíme vám rozhovor s naší uznávanou konzultantkou, psycholožkou a ředitelkou Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1,2 a 4 Galinou Jarolímkovou na téma trendy a styly ve výchově a vzdělávání. V nelehké době kovidové, kdy děti byly nuceny pobývat dlouhou dobu pouze v rodině, bez možnosti kontaktu s kamarády, by mohl být nejen pro návrat dětí do školek přínosný a užitečný.

 

Vnímáte určité trendy a styly ve výchově, jaký trend převládá?
Podle toho, co vidím u nás v poradně, tak rodiče spíš praktikují liberální formu výchovy. Já s tím z profesního hlediska nesouhlasím, protože dítě má mít hranice a ty udržují dospělí lidé.
V české výchově jsou ale stále zakořeněné autoritativní trendy, kdy pravdu má jenom rodič a nebere
v potaz přání a potřeby dítěte, což je samozřejmě také špatně. Ve všech případech je vhodný demokratický styl výchovy. Dítě má mít hranice, ale je třeba akceptovat jeho formy chování a být dobrým vzorem.

 

Jaký máte názor z pohledu psychologa na současný trend „nevýchovy"?
Nemám na něj pozitivní názor. Dítě žije v socializované společnosti, tudíž potřebuje hranice, vzory i výchovné styly. Při nástupu do školky a školy musí dodržovat nějaká pravidla stejně jako v budoucím zaměstnání. Čím dřív se to dítě naučí, tím lépe.
Definice „nevýchovy" je ale jiná. Není to bezhraniční výchova. Hranice jsou stanovené, ale s dítětem se diskutuje a vše vysvětluje.
S dítětem se ale nedá jenom o všem diskutovat. Jak můžu diskutovat o něčem, s čím ono nemá zkušenost. Můžu určit, jak by co mělo vypadat, a pak s ním diskutovat, ale já jako rodič mu ukazuji, co je správné a co ne. Když mám u sebe v poradně dítě a ono mi ji začne demolovat, tak já musím zakročit a říct tohle není správné. Nemůžu na jeho chování přistoupit, protože by si myslelo, že to je ten správný vzorec chování a opakovalo by ho jinde.

 

Co výchovná metoda, škoda každé rány, která padne vedle?
Já nejsem pro žádné násilí. Na druhou stranu, když dítěti plácnu jednu po zadku přes plínu, tak dostane signál, že překročilo nastavenou hranici, navíc do budoucna to na něm žádný defekt nezanechá. Důležité je vymezit, co je výchovné poplácání, které slouží k jasnému signálu a co násilí. Mocenská síla nic nezmůže.

 

Je lepší držet se jednoho výchovného stylu nebo experimentovat?
Myslím, že experimentujeme všichni, protože nikdo nás neučil být rodičem. Jsou situace, kdy můžeme být liberálnější a jsou situace, kdy i demokratická výchova končí a je potřeba autoritářství. Jsem zastánce toho, že musíme brát v potaz všechny styly výchovy během celého života. Jinak se budu chovat k pětiletému dítěti a jinak ke třiadvacetileté dceři, protože tam už některé styly výchovy budou poněkud marné.

 

Existuje univerzální výchovná metoda?
Neexistuje. Nejsme stroje, ale osobnosti. Ve výchově experimentujeme, ale měli bychom si z toho odnést, co je dobré pro nás a naše děti, a to uplatňovat. I jako rodiče někdy selžeme a překročíme hranice. A je strašně důležité se umět omluvit. Je spousta rodičů, kteří žijí v mocenské roli a mají pocit, že se omlouvat nemusí, protože oni jsou těmi rodiči. Je těžká doba, mnoho rodin zažívá krizi a děti jsou toho odrazem. Jsem přesvědčená o tom, že s dětmi musíme jednat na rovinu a vysvětlit jim, co se děje adekvátně jejich věku.

 

Dalo by se říct, že dvě nejpodstatnější věci při výchově jsou respekt a komunikace?
Ano, ale oboustranný respekt. Když si naplánuji úklid celého domu na den, kdy chce jít dítě na narozeninovou oslavu spolužáka, měla bych respektovat jeho přání, protože úklid domu může počkat. Naopak pokud se dítě bude v obchodu vztekat kvůli sladkosti a já mu ji nechci z jakýchkoliv důvodů koupit, mělo by ono akceptovat moje přání. A komunikace je základ všeho, nejen partnerských vztahů.

 

Co je pro dítě nejlepší? Záleží vůbec na tom, jakou výchovnou metodu využijeme?
Záleží na dítěti a jeho rodině. Určitě by se rodiče měli předem domluvit, jaký výchovný styl budou uplatňovat. Mohou pozorovat své okolí a známé, kteří už děti mají. Z toho si pak vybírat, co by jim vyhovovalo a co ne.

 

Jakou roli hraje ve výchově rodina?
Velmi podstatnou, rodina je základ. Do poradny mi přicházejí rodiče a ptají se mě, co s jejich dítětem udělám. A já vždy říkám, to není dítě moje, systému ani paní učitelky, to je vaše dítě. A vy jste za něj zodpovědní. Pokud rodina nefunguje, může si zažádat o psychologickou pomoc nebo se obrátit na širší rodinu.

 

Jakou roli hraje školka a škola?
Je to druhý stupeň za rodinou. V mateřské škole se dítě učí kolektivní hře, zodpovědnosti a novým znalostem, ale základy by mělo mít z domova. Paní učitelky nejsou od toho, aby děti učily základům. Školka hraje důležitou roli, snad primárnější než škola, kde už je to o úplně jiných pravidlech.

 

Jaký vliv na děti bude mít domácí vzdělávání a je to do budoucna udržitelný trend?
Myslím si, že primární dopad to bude mít na dětskou psychiku. Děti jsou chytré a je v podstatě jedno, jestli se násobilku naučí ve druhé nebo třetí třídě. Ony se to naučí. Problém vidím v socializaci, dětem chybí kamarádi. Navíc domácí vzdělávání neumožňuje soupeření, pocit úspěchu z jedničky, z písemky nebo zkoušení u tabule. V poradně za poslední rok pozorujeme zvýšený zájem o dlouhodobé domácí vzdělávání, a to až o 25 %. Důvodem je koronavirová situace nebo nesouhlas se systémem školy, do které dítě chodí. Jsou děti, kterým domácí vzdělávání vyhovuje. Nejefektivnější by byla kombinace obojího, ale na to je potřeba změny školské legislativy. Za mě děti patří do škol a jsem ráda, že jsem vlastní děti nemusela vzdělávat já.

 

Jaký máte názor na trend alternativních forem vzdělávání jako je Montesorri a Walfdorf?
Nejsem příznivcem alternativních metod pro všechny děti. Pro určitý typ dětí klidně. Setkávám se s tím, že děti z alternativních škol mají velké problémy při přestupu na střední školy. Neumí dodržovat časové ani vzdělávací hranice. Zápasí s výukovými metodami a strategiemi učení. Jsou považované za nevychované, protože jsou třeba zvyklé chodit po třídě nebo sedět na zemi. Tyto děti se stávají školsky neúspěšnými, což není intelektem, ale výchovným přístupem. Pokud dítě nezvládne pětačtyřicet minut sedět v lavici, tak dříve nebo později narazí, a to tvrdě.

 

S PhDr. Galinou Jarolímkovou hovořila Marie-Klára Schwarzová, ředitelka MŠ Veselý Domeček